Během loňského
cestování po Černé Hoře jsem zahlédl bilboard, na který jsem zůstal
koukat jako blázen. Přes celou plochu se rozvaloval Piper Seminole v barvách
F-Airu, jen nápisy a české označení
chybělo. Jak jsem později zjistil, byl to opravdu ex OK-MKR, jedno z těch neštastných letadel, na jejichž českém osudu se podepsal jistý úřad, respektive
některí jeho zaměstnanci... Sepětí našich leteckých škol s Černou Horou je však těsnější, než by se zdálo. Pokud vám nestačí kvalifikace LAND a toužíte po
jejím rozšíření na SEA, pak se můžete začít zajímat o výcvik na letounu
Lake LA-4-200
Buccaneer, který od července do září ve spolupráci se společností
Aqvius Aviation provádí v Černé Hoře
některé české školy.
Běžně nejezdíme na dovolenou dvakrát na stejné místo, ale s Černou Horou je to jinak. Přestože jsme se letos ani nepotápěli, ani nelétali, užili jsme si
moře, památek a hor ještě víc než loni také proto, že jsme jeli s kamarády. Stále si myslíme, že je tam co objevovat, než Montenegro zase "objeví" Němci a
ceny se zvýší na Chorvatskou úroveň. (Letošní ceny pro 4-5tičlenou rodinu za noc ve Sv. Štefanu, což je jedna z nejdražších lokalit na pobřeží: kemp 14 EUR,
pokoj 30 EUR, apartmán v novém domě 50-65 EUR podle počtu ložnic, včetně pobytové taxy a každodenního i závěrečného úklidu. Kemp v horách 10-12 EUR.
Potraviny stojí stejně nebo méně než v ČR, na trhu jejich cena proti loňsku viditelně vzrostla).
Na 1350 km dlouhou cestu jsme vyrazili hned, jak děti dostaly 30. června vysvědčení a vyhnuli jsme se tak frontám, které všichni usilovně věštili. K přežití
kromě loni nové chorvatské dálnice (cca 25EUR) přispěla i půjčená GPS StreetPilot 2620 s detailními mapami. Do Svatého Štefana jsme dorazili jako první auto
výpravy a než přijeli ostatní, tak jsme měli vybrané ubytování a dohodnuté ceny. Čtrnáct dní jsme si tak mohli užívat výhled na moře i několik divokých
pláží, na které se dalo od našeho domu dojít. To byl také hlavní důvod, proč jsme se pro "Štefana" rozhodli, vzdor loňským výhradám a udělali jsme dobře.
Čas od času jsme vyrazili i na vzdálenější místa, která jsme objevili loni (písečné pláže u Tivatu, Kotor nebo olivové háje u Baru se stromy z počátku
letopočtu), a poprvé jsme dojeli až téměř k albánské hranici, jižně od města Ulcinj na 12 km dlouhou "Velkou pláž". Starý Bar (Dříve Antibari - protějšek
italského Bari) stojí také za vidění, o bývalém hlavním městě Cetinje to nebudu tvrdit moc přesvědčivě, o současném hlavním městě (Podgorica, dříve Titograd,
ještě dříve Podgorica) to nebudu tvrdit vůbec.
U Skadarského jezera jsme uskutečnili loni naplánované projíždky lodí. Zdaleka nejlepší bylo "safari" na rybářské lodičce, kterou jsme si pronajali u
krásného mostu přes "Rijeku Crnojevicu" (řeka na titulním obrázku) ve stejnojmenném městečku. Vešlo se nás na ní 10, přestože rybáři v ní jezdí většinou ve dvou, zato s nákladem.
Zážitek jsme si ale museli vykoupit dlouhou jízdou po okreskách - v Černé Hoře nemají, až na výjimky, nic jiného. Zpravidla jde o okresky nejméně páté třídy Pokud je "rehabilitují" z peněz EU, jak hlásají hrdě tabule za škarpou, pak bych silnicím přiznal třídu třetí. To je jedna z mála vad na kráse Černé Hory, pominu-li
plechové střechy na některých horských staveních, či nečetné architektonické výstřelky svazové minulosti. Pravda, poněkud depresivné působil i osobní vlak už téměř rok poházený ve svahu pod železničním náspem jediné černohorské železniční tratě Bělehrad - Podgorica - Bar.
Podobně jako loni jsme se na několik posledních dní dovolené přesunuli podél zaznamenáníhodných kaňonů řek Morača a Tara do hor, do Durmitoru. Tentokrát jsme
jeli přímo do toho jediného správného kempu "Razvršije" (jeden ze cca. tří v Žabljaku), protože jsme prostě museli znovu vidět svérázného majitele "Miša".
Ten od loňska pořídil reklamní materiály dokonce i v češtině a osazenstvo kempu tomu odpovídalo - Česi výrazně vedli nad Srby, Maďary i Francouzy.
Bratislavští noví Slováci, kteří vzburcovali celý kemp při svém příjezdu ve čtyři ráno, vydrželi hodinu a půl stavět stan a vybalovat nádobí za hlasitého
hovoru a třískání dveří své oktávky naštěstí brzy odjeli tam, kam je všichni dávno poslali. Přemýšlel jsem, co by se mnou udělali ve Staré lesné, kdybych se
choval stejně. Pravděpodobně bych za svítání visel na kandelábri električky.
Zpáteční cestu (dlouhou přes 1500 km, počítáno od pobřeží) jsme si po loňské noční Sarajevské zkušenosti naplánovali přes Bělehrad. Silnici bohužel právě v
Srbsku "rehabilitovali", samozřejmě, že z EU fondů, což se dlouhé kilometry před Titovou Užicí projevovalo mračny prachu a absencí vozovky. Výsledkem byla
průměrná rychlost kolem 50km/h a "prohlídka" Bělehradu před třetí hodinou ranní. Parodie na dálnici za 2x 6 EUR se na maďarské hranici změnila na dálnici
skutečnou (čtyřdenní známka 6 EUR) a tak to vydrželo až do Prahy, kde si výhledy na moře můžeme už jen prohlížet na svých fotkách nebo kresbách. Teplo k tomu máme zatím stejné jako na Jadranu.
Abych nezapomněl, nejpříjemnějším okamžikem cesty byla zastávka v termálních lázních v centru Gyoru. Po třech hodinách relaxace jsem měl pocit, že bych si dal zbývajících 400 km klidně dvakrát, ale po dalších třech hodinách jízdy jsem změnil názor a zasnil se při představě, že příště poletíme Senecou. No uvidíme...
(nejen) Létání v Černé Hoře
Během loňského cestování po Černé Hoře jsem zahlédl bilboard, na který jsem zůstal
koukat jako blázen. Přes celou plochu se rozvaloval Piper Seminole v barvách F-Airu, jen nápisy a české označení
chybělo. Jak jsem později zjistil, byl to opravdu ex OK-MKR, jedno z těch neštastných letadel, na jejichž českém osudu se podepsal jistý úřad, respektive
některí jeho zaměstnanci... Sepětí našich leteckých škol s Černou Horou je však těsnější, než by se zdálo. Pokud vám nestačí kvalifikace LAND a toužíte po
jejím rozšíření na SEA, pak se můžete začít zajímat o výcvik na letounu Lake LA-4-200
Buccaneer, který od července do září ve spolupráci se společností Aqvius Aviation provádí v Černé Hoře
některé české školy.
Běžně nejezdíme na dovolenou dvakrát na stejné místo, ale s Černou Horou je to jinak. Přestože jsme se letos ani nepotápěli, ani nelétali, užili jsme si
moře, památek a hor ještě víc než loni také proto, že jsme jeli s kamarády. Stále si myslíme, že je tam co objevovat, než Montenegro zase "objeví" Němci a
ceny se zvýší na Chorvatskou úroveň. (Letošní ceny pro 4-5tičlenou rodinu za noc ve Sv. Štefanu, což je jedna z nejdražších lokalit na pobřeží: kemp 14 EUR,
pokoj 30 EUR, apartmán v novém domě 50-65 EUR podle počtu ložnic, včetně pobytové taxy a každodenního i závěrečného úklidu. Kemp v horách 10-12 EUR.
Potraviny stojí stejně nebo méně než v ČR, na trhu jejich cena proti loňsku viditelně vzrostla).
Na 1350 km dlouhou cestu jsme vyrazili hned, jak děti dostaly 30. června vysvědčení a vyhnuli jsme se tak frontám, které všichni usilovně věštili. K přežití
kromě loni nové chorvatské dálnice (cca 25EUR) přispěla i půjčená GPS StreetPilot 2620 s detailními mapami. Do Svatého Štefana jsme dorazili jako první auto
výpravy a než přijeli ostatní, tak jsme měli vybrané ubytování a dohodnuté ceny. Čtrnáct dní jsme si tak mohli užívat výhled na moře i několik divokých
pláží, na které se dalo od našeho domu dojít. To byl také hlavní důvod, proč jsme se pro "Štefana" rozhodli, vzdor loňským výhradám a udělali jsme dobře.
Čas od času jsme vyrazili i na vzdálenější místa, která jsme objevili loni (písečné pláže u Tivatu, Kotor nebo olivové háje u Baru se stromy z počátku
letopočtu), a poprvé jsme dojeli až téměř k albánské hranici, jižně od města Ulcinj na 12 km dlouhou "Velkou pláž". Starý Bar (Dříve Antibari - protějšek
italského Bari) stojí také za vidění, o bývalém hlavním městě Cetinje to nebudu tvrdit moc přesvědčivě, o současném hlavním městě (Podgorica, dříve Titograd,
ještě dříve Podgorica) to nebudu tvrdit vůbec.
U Skadarského jezera jsme uskutečnili loni naplánované projíždky lodí. Zdaleka nejlepší bylo "safari" na rybářské lodičce, kterou jsme si pronajali u
krásného mostu přes "Rijeku Crnojevicu" (řeka na titulním obrázku) ve stejnojmenném městečku. Vešlo se nás na ní 10, přestože rybáři v ní jezdí většinou ve dvou, zato s nákladem.
Zážitek jsme si ale museli vykoupit dlouhou jízdou po okreskách - v Černé Hoře nemají, až na výjimky, nic jiného. Zpravidla jde o okresky nejméně páté třídy Pokud je "rehabilitují" z peněz EU, jak hlásají hrdě tabule za škarpou, pak bych silnicím přiznal třídu třetí. To je jedna z mála vad na kráse Černé Hory, pominu-li
plechové střechy na některých horských staveních, či nečetné architektonické výstřelky svazové minulosti. Pravda, poněkud depresivné působil i osobní vlak už téměř rok poházený ve svahu pod železničním náspem jediné černohorské železniční tratě Bělehrad - Podgorica - Bar.
Podobně jako loni jsme se na několik posledních dní dovolené přesunuli podél zaznamenáníhodných kaňonů řek Morača a Tara do hor, do Durmitoru. Tentokrát jsme
jeli přímo do toho jediného správného kempu "Razvršije" (jeden ze cca. tří v Žabljaku), protože jsme prostě museli znovu vidět svérázného majitele "Miša".
Ten od loňska pořídil reklamní materiály dokonce i v češtině a osazenstvo kempu tomu odpovídalo - Česi výrazně vedli nad Srby, Maďary i Francouzy.
Bratislavští noví Slováci, kteří vzburcovali celý kemp při svém příjezdu ve čtyři ráno, vydrželi hodinu a půl stavět stan a vybalovat nádobí za hlasitého
hovoru a třískání dveří své oktávky naštěstí brzy odjeli tam, kam je všichni dávno poslali. Přemýšlel jsem, co by se mnou udělali ve Staré lesné, kdybych se
choval stejně. Pravděpodobně bych za svítání visel na kandelábri električky.
Zpáteční cestu (dlouhou přes 1500 km, počítáno od pobřeží) jsme si po loňské noční Sarajevské zkušenosti naplánovali přes Bělehrad. Silnici bohužel právě v
Srbsku "rehabilitovali", samozřejmě, že z EU fondů, což se dlouhé kilometry před Titovou Užicí projevovalo mračny prachu a absencí vozovky. Výsledkem byla
průměrná rychlost kolem 50km/h a "prohlídka" Bělehradu před třetí hodinou ranní. Parodie na dálnici za 2x 6 EUR se na maďarské hranici změnila na dálnici
skutečnou (čtyřdenní známka 6 EUR) a tak to vydrželo až do Prahy, kde si výhledy na moře můžeme už jen prohlížet na svých fotkách nebo kresbách. Teplo k tomu máme zatím stejné jako na Jadranu.
Abych nezapomněl, nejpříjemnějším okamžikem cesty byla zastávka v termálních lázních v centru Gyoru. Po třech hodinách relaxace jsem měl pocit, že bych si dal zbývajících 400 km klidně dvakrát, ale po dalších třech hodinách jízdy jsem změnil názor a zasnil se při představě, že příště poletíme Senecou. No uvidíme...
)
